„A v pátek ty Spektráči,“ praví v kuchyni nejmenovaný dj a zároveň spolubydlící. „Ale to je v sobotu,“ oponuju. „V sobotu? Tak to nejdu!“ A takhle to máte se vším. Odpoledne před akcí píšu jednomu nejmenovanému producentovi (se kterým už jsem domluvený od minulého týdne) a dostává se mi potvrzení i souhlas s navrženým časem. Což o pár hodin déle vyvrací odvolávajíc se na kocovinu. Nevadí, půjdu sám. Nebo ne? Doma nebudu stát frontu na baru, nikdo mi nebude šlapat na nohu, nedostanu za večer několikrát loktem. Neexistuje nějaký speciální VIP vstup pro lidi, jako jsem já? Na parketu plac metr na metr, do kterýho mi nikdo jinej nepoleze a já se budu soustředit jenom na hudbu. Klidně bych si připlatil! Ne, prostě se seberu a půjdu.



Před jedenáctou jsem na místě. Na horní stage, kde právě hraje Rudeboy, je okolo desítky lidí. Sobecky doufám, že tyhle počty vydrží celý večer. Jdu to ještě zkontrolovat dolů („Ahoj Sebe. Jak se máš? Ne, nedám si s tebou panáka.“), tam je prázdno úplně. Zpátky nahoru. Ruda jede převážně deepovou selekci zaměřenou na hlubokou basu a výrazný snare. S povděkem kvituju Say To Me od Montyho. Mimo to padne i Patience VIP (Jubei) nebo Elephant Dreams – nejlepší novodobá Perezovina. Taky je třeba zmínit moc pěkný vizuály do Duck The Mainstream, jak nahoře, tak i dole. Po Rudeboyovi nastupuje Theya, která průběžně střídá taneční liquid s deepem a zlomenostmi. V průběhu setu zazní třeba Shy z posledního EP od Dawn Wall, klasika v podobě Inside My Soul (Logistics) nebo We Used To od The Vanguard Project a MC Fava. Tenhle track mě hodně baví. Ale v jednu chvíli už mi to přijde zatraceně nahlas. Pověsti na nyxu nelhaly! Anebo jsem fakt přecitlivělej. Mířím tedy na chvíli dolů, kde je o poznání přívětivěji po všech směrech. Tam úřaduje dvojka GSMKNSTWRK a ti hrajou… Nemá cenu škatulkovat, podle mě to má okolo 140 bpm, má to basu a je to cajk. To už se ale blíží jedna hodina, tedy čas, kdy mají na hlavní stage nastoupit SpectraSoul, respektive jeden z nich.

Už jsem psal, že jsem přecitlivělej? Aha, už dvakrát. Zhoršuje se to věkem, naprostá střízlivost tomu taky nepomáhá. Ale přes to všechno… Proč si sakra na mejdan berete batoh? Na parket narvanej lidma. A ještě se s ním prudce otáčíte. Ty hipsterský pytle na provázcích jsou sice menší, ale efekt stejný. Nedělejte to. Prosím. Zatímco já řeším svoje „firstworldpro­blems“, na pódiu se objevuje headliner. Už znám odpověď na otázku, jestli přijel zahrát Jack nebo Dave. Je to Dave. Již zcela nastaven v režimu antisociálnosti a v očekávání kvalitního hudebního zážitku se mnou pokouší navázat konverzaci největší vyndanec na parketu. „Ňák na suchu, kámo,“ zahajuje neznámý. „Já jsem v pohodě,“ kontruju. Lžu. Nejsem. Vůbec. Konverzace naštěstí rychle končí něčím, co obsahuje několik citoslovců a taky „sorry“ a „kámo“. Teď už se ale rozeznívají první tóny. Známý vokál však doplňuje teskné piáno. Je to track Burst z nového alba, ale s novou fasádou od Calibreho. Krása. Ještě bych měl zmínit to, že tohle celé bude o čekání. O čekání na naprosto boží a kulervoucí Untitled Horn. Tenhle track zazněl v Essential mixu a všech dalších setech od Spektráčů z poslední doby, takže otázka nezní jestli ano, ale kdy? Jsem si naprosto jistý, že padne, rovnováha vesmíru by se neměla narušovat.


První část je spíš poklidnější, plynulá, zábavná. Too Much bootleg (Sampha), další track z nového alba Say What v zatím neidentifikova­telném remixu a taky LSB feat. DRS – New Day (ať už tohle vyjde, pro rány). Po Forsaken (Calibre remix) už se začíná trochu přitvrzovat – Under Threshold od Bungla (skvělost). Pořadí berte s rezervou, poznámky jsem si nedělal, tahám to z paty. Libívá Second Chance ze stejnojmenného EP, které na Ish Chat Music vyšlo začátkem roku. Tohle je taky dobrý, ale vůbec netuším, co to je. Na první dobu tam je vždycky „this“. This. This. This. Teď už to začíná mířit někam, kam úplně nechci. Zvukem se to blíží modernímu neuru, asi to i neuro je. Ale hlavně je to plochý, bez duše. A všichni mají ruce nahoře a křičí. Proč jste se takhle neprojevovali u Forsaken? Pozitivní ale zůstává, že nikdo nemá tu hnusnou plastovou masku. Jdeme dál. Kdy bude Untitled Horn? Je to pestrý, zase se dostáváme na liquidní vlnu. Tipuju, že to, co právě hraje, je něco od SpectraSoul a vyjde to na jejich dalším EP. Další věc bude patrně Calibre, následuje Lemon Dogs od Dawn Wall. Neznámý halfstep s ragga vokálem. Nášlap! Konečně to přichází. První tóny. Ano, je to Untitled Horn. Ono to sice není tak skvělý, jak jsem si představoval, ale cítím spokojenost. Proč tak rychlej mix? A je to pryč…

Dočetli jste až sem? Gratuluju. Za odměnu budu stručnější. Skvělá Synergy (Alix Perez & SpectraSoul) a také výlety do minulosti, která je vzdálenější, než si chci přiznat (Alibi a Satellite Type 2 od Commix). A tohle už je skoro jumpup (znechucený výraz). Víru v lidské pokolení rychle vrací Always z druhého alba The Mistress. Do toho nejklasičtější klasika – True Romance. Ehm, ehm, tenhle mix hrávám už přes dva roky. Oukej, je to VIP verze, má štěstí. Blížíme se ke konci. Tady si nevybavuju, který track byl poslední, ale byla to buď vzpomínka na Marcuse Intalexe (hrál tu dva roky nazpátek) v podobě Temperance nebo Away With Me (Calibre remix). Kažodpádně to bylo důstojné zakončení. Když se oprostím od svých malicherných problémů, nemám skoro co vytknout. Bylo to dost dobrý. Na úrovni. Mejdan za hodně bludišťáků. True Bromance (Fallen Gemini & SHFT) už nedávám, sorry kluci. Na odchod mi hrajou Ivy Lab. Dík a čau.